Špatná rozhodnutí tvoří dobré vzpomínky, aneb jak jsem jel do Norimberka

Je 1:45 právě jsem se vrátil z výletu. Původně jsem tedy měl být zpět už v půl jedné, ale nějak to nevyšlo... Takže kde udělali soudruzi z NDR chybu?

Je 22:30 kostelní zvon v Hofu právě odbíjí. Čas vyrazit zpět do Plzně, nedá se nic dělat, ráno musím do práce. Ve chvilkovém záchvatu šílenství jsem hodil mobil i se zbytkem věcí do kufru auta. Na první pohled zdánlivě nepodstatný detail, který se však ukáže být stěžejním.

Cesta domů je snadná, jel jsem jí už x-krát. Ven z parkoviště, na konci náměstí doprava, za mostem opět doprava a pak "U Pekárny" doleva do kopce. Jede se úzkou uličkou ve vilové čtvrti a pak kus silnicích druhé kategorie. Nakonec se stačí protáhnout stavbou a jsem na dálnici.

Tu první část jsem zvládl skvěle, ovšem u pekárny jsem na chvíli zaváhal. Jelikož Petra Wazeová pokojně dříme v kufru, tak mě neměl kdo zastavit. Na křižovatce "U Pekárny" je navigační cedule. Na té ceduli je jasně vyznačený směr na dálnici - rovně. Nechtělo se mi tentokrát kličkovat vilovou čtvrtí, tak jsem se dnes rozhodl, že pojedu podle cedulí. Když to je značené, tak to přece musí být lepší cesta! Takže "U Pekárny" rovně.

Po několika dalších křižovatkách a hlavních třídách kdy je nutné hlídat hodinky i tachometr (omezení rychlosti se mění podle denní doby) jsem úspěšně opustil Hof, s tím, že dálnice se nachází někde po mé levé ruce. Alespoň tak to stálo na té poslední ceduli, která navigovala k dálnici. O 15 kilometrů dále se po pauze opět objevila cedule směr dálnice. Když jsem se zorientoval podle Polárky, tak se mi zdálo, že sice ukazuje na druhou stranu, než bych se měl dát. Ale byl tam přikázaný směr jízdy a dvojitá plná čára. No co se dá dělat. Ordnung muss sein. Po dalších 10 minutách jsem se ke svému zděšení objevil opět v Hofu. Proklel jsem tedy všechny značkaře až do desátého kolena a jal se znovu následovat navigační systém - směr dálnice.

Z Hofu do Plzně to je naštěstí velmi jednoduché, stačí sledovat na dálnici směr Mnichov a u Wartburg-Koblihu uhnout doleva. Díky "skvělému" systému německých navigačních cedulí jsem se dokázal znovu vymotat skrz město směr dálnice. Dokonce jsem si dal i pozor abych najel na dálnici ve směru do Mnichova a ne na tu do Drážďan. Někdy kolem 22:10 konečně najíždím na dálnici, směr Mnichov. Zdržení půl hodiny, co se dá dělat. Teď už to bude jistě bez problému, pojedu hezky po A-devítce, u koblihu uhnu na Plzeň a bude. Vy co to tam znáte, již jistě vidíte v čem spočívá můj zásadní omyl. Vy co neznáte, čtěte dál.

Po najetí na dálnici mi malý nenápadný hlásek, vzadu v hlavě, našeptával, že něco je špatně. Ještě odpoledne měla dálnice ve směru do Hofu jenom dva pruhy, tahle má ovšem 3. Umlčel jsem ho s tím, že se určitě jedná o německou efektivnost a v rámci zlepšení plynulosti provozu mají dálnice asymetrické. Chabá poznámka o tom, že i protisměr má třetí pruh, který odpoledne ještě neměl, zanikla v řevu motoru. Když máte tři pruhy, tak se dá pořád svištět 180 a ani závodící kamiony vás nebrzdí. Je to radost po takové cestě jet. Na dálničních ukazatelích byl uveden Mnichov i Norimberk, takže určitě jedu správně.

Zhruba po 20 km jsem projelk dálničním podjezdem (ten před Hofem, jak jinak) takže je vše jak má být. Po dalších 30 km jsem si říkal, že je zvláštní, že jsem ještě neminul Selb. Ale ukazatele stále uspkojivě mířily na Mnichov, tak jsem jel dál. Co taky jiného dělat, když se na dálnici nedá otočit a navigace leží v kufru. Jel jsem to přece už x-krát. To trefím. Po dalších asi 30 km jsem se začal podivovat, kam zmizely z ukazatelů směrovky na Prahu, touhle dobou už by tu dávno měly být. Moje podezření začalo sílit. Přestal jsem se těšit pohledy na místní autosalóny a nasvícené fabriky, které jsem za dne vůbec neviděl a začal se více věnovat ukazatelům. Číslo vedle nápisu Nürnberg povážlivě klesalo.

Když se na ukazateli objevilo vedle nápisu Nürnberg číslo 43 km, tak jsem s využitím trojúhelníkové nerovnosti došel k závěru, že jsem opravdu na špatné dálnici. A ten nenápadný hlásek se škodolibě zachechtal. Zhruba 20 km před Norimberkem jsem konečně narazil na odpočívadlo, zastavil, vyndal navigaci a zjistil, že jsem si zajel zhruba tak 150 km... Celý průšvih spočívá totiž v tom, že jsem jel po dálnici A9, jenže já jsem potřeboval trefit na A93! Drobná záměna, to se na sklonku dne stane, ani nevíte jak. Najednou všechno začalo dávat smysl.

Všechny ty drobné indicie, jako například třetí pruh dálnice, který se "zjevil" během 4 hodin, v délce 120 km. Kvalita asfaltu, budovy, kterých jsem si nikdy předtím nevšimnul, chybějící anebo naopak přebývající mosty a spousta dalších detailů.

Zbytek cesty, tentokrát již podle navigace proběhl bez dalších větších zádrhelů. Snad jen, že kousek od hranic na mě začalo mrkat magické oko, ale naštěstí jsem dokázal na výpary dohrkat až na benzíku za čárou. Takže jsem nemusel kupovat předražený dálniční benzín v Německu za Eura, ale mohl jsem si natankovat předražený dálniční benzín hezky v Čechách.